Jak se američanka stala angažovanou češkou
Výbor národní kultury v Brně připravil s pražskou uměleckou skupinou Česká duše komponovaný pořad z dopisů a vzpomínek manželky a dcery prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka, provázený moravskými lidovými písněmi a hudbou členů České filharmonie.
Pořad v brněnském Divadle Za hradbami (Křížová ul. 20) připomněl statečnou ženu - Charlottu Garrigue-Masarykovou, na kterou se jako na českou vlastenku zapomíná. Tato Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia našeho národa, pomáhala TGM v bojích politických a v politické činnosti.
Vyjádřit její společenské poslání uměleckým pořadem se skvěle podařilo interpretací příběhů skupině Česká duše v čele s režisérkou Marií Neudorflovou. Dopisy Charlotty četla Eva Novotná a dopisy její dcery Alice Jana Zdráhalová. Hudební a vokální program k tomu vytvořili Leoš Valugurský (kytara) a tři zpěvačky Lenka Veselá, Jaroslava Kopecká a Klára Zezulová. V jejich podání zazněly písně z moravského lidového zpěvníku, jako je Masarykova nejoblíbenější: Ach, synku, synku, oral-li jsi... Komponovaný večer v Brně se konal přesně v den 26. výročí založení Výboru národní kultury v Praze (4. 12. 1993).
Charlotta Garrigue-Masaryková se narodila v listopadu roku 1850 v New Yorku - Brooklynu. V květnu roku 1879 porodila ve Vídni dceru Alici. V roli první dámy Československa se ocitnula od 14. listopadu 1918 do 13. května 1923. Stala se členkou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a na svoji dobu nebývale výraznou aktivistkou mnohých ženských organizací. Zemřela ve věku 72 let 13. května 1923 na zámku v Lánech.
Pokud jde o průřez jejím životem, v 17 letech studovala hru na klavír v Lipsku. Po třech letech si cvičením poškodila (přecvičila, jak uvádí Masaryk v „Hovorech“) ruku natolik, že nemohla ve studiu pokračovat a vrátila se do USA. Do Lipska se vracela. V roce 1876 potkala v Lipsku Tomáše Masaryka, který tam pobýval po získání doktorátu na vídeňské univerzitě. Spřátelili se, spojoval je zájem o filozofii. Zasnoubili se a v březnu 1878 uzavřeli v New Yorku civilní a církevní unitářský sňatek. Novomanželé odjeli do Vídně, kde se Charlotta Masaryková učila česky.
V roce 1881 se přestěhovali do Prahy, kde Masaryk dostal místo profesora na České univerzitě Karlo-Ferdinandově. Charlotte Masaryková výrazně působila v ženském hnutí. Od roku 1882 zprvu v Náprstkovu Americkém klubu dam, později v žižkovském spolku Domovina pro záchranu svedených děvčat a v ženské sekci Sokola. Zasadila se o rozvoj českého ženského školství. Výrazně podporovala aktivity svého manžela, aby svůj zdánlivě bezvýsledný boj za českou věc nevzdával. Byl za ně stíhán císařskou policií, proto vážně uvažoval o americkém exilu.
Roku 1905 vstoupila Charlotta do české sociální demokracie. Přispívala do amerických novin, účastnila se kulturního a zejména hudebního života, objevila hudbu Bedřicha Smetany a publikovala na jeho podporu v novinách.
Po vypuknutí první světové války odešli prof. Masaryk s dcerou Olgou do exilu, v nepřítomnosti byl pak TGM odsouzen k trestu smrti za velezradu. Ch. Masaryková zůstala s třemi dětmi v rakousko-uherské Praze a brzy se stala předmětem policejního dohledu a politického nátlaku. Dcera Alice byla v říjnu 1915 zatčena a osm měsíců vězněna ve Vídni (matka byla pro chorobu ušetřena – z té doby pocházejí také jejich slavné, později knižně vydané dopisy). TGM přiznal, že bez ní by si neujasnil smysl života a svůj politický úkol.
Ke konci války Charlotte Masaryková trpěla srdeční slabostí a depresemi, byla hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně, v květnu 1918 byla také zbavena svéprávnosti (zřejmě na ochranu proti dalšímu pronásledování českými a rakouskými úřady). Ze sanatoria ji po svém poválečném návratu v prosinci 1918 vyzvedl prezident Masaryk.
Charlotta Masaryková se zasadila o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena postavena naroveň muži. V témže roce se společně s prezidentem Masarykem účastnila voleb. Ale už se plně nezotavila, s pokračující chorobou převzala reprezentativní úlohu první dámy dcera Alice.
(vž)
(Převzato z brněnského levicového občasníku Echo, ročník 29, číslo 1 z 16. ledna 2020)